Nad tím, co čtu, mě jímá ještě větší skepse. Ať se učitel snaží sebevíc, stejně je to pruda, nezájem. Připadá mi, že děcka se tváří stejně zpruzeně, jestli si kolega u tabule huhlá cosi frontálně, čemuž nikdo moc nerozumí, nebo naopak nadšená kolegyně pryštící moderní metody a měnící neustále činnosti. Mně z toho plyne, že každý učitel časem musí rezignovat. Na co se snažit, když to nikdo neocení - žáci, rodiče ani vedení? Zbytečně plýtvat energií.