Nás manželův odchod velmi sblížil, jezdím za nimi velmi často.

Oni netruchlí nahlas, tchán si to oplakal tenkrát, tchyně ho držela, byla statečná, uzavřela to v sobě, z mého pozorování se trápí silněji, je to máma..
Ale ani jeden z nich nikdy hlasitě nebrečeli ani se v tom nepatlali, 1x (brzy po tom) se zeptali "děvče, jak ti je" a 1x mě těšili, že přijdou ještě lepší dny", jinak se "o tom" taky nebavíme. A trápí se hodně, teprve nedávno (přes 3 roky) začali být schopni při řeči zavzpomínat na něco veselého, kde MM hrál nějakou roli.

Irmo, určitě nezapomněli, to není tak.., zvaž, jak to měl manžel s rodiči a jestli by je soudil