jejda, SAM, teď mi to připomnělo...ležela jsem v nemocnici, bylo mi blbě a přišel kněz, asi nemocniční nebo při nemocnici. Mluvil tak nějak českopolsky.
Ptal se mě, zda věřím v Boha, tak to věřím, i když ne v toho církevního z jakékoliv církve, tak jsem přikývla...mluvil chvíli o tom, jak by mi chtěl pomoci a jak mi ulehčit a tak...a pak se zeptal, zda jsem pokřtěná.
Zavrtěla jsem hlavou, ihned ožil a přemýšlel, kdy nejdřív by mě pokřtít mohl. Odmítla jsem s tím, že si vážím jeho snahy, ale že nechci. V tom okamžiku už jsem ale zřejmě neměla nárok na duchovní útěchu, tak se velmi rychle rozloučil. Ještě jsem se ho chtěla zeptat, kdy bych si mohla přijít sednout do toho jejich "kostelíka" k rozjímání...něco zamumlal a zmizel.
To teda byla duchovní útěcha, nějakou dobu jsem nevěděla, zda se smát, nebo zuřit...a koukám, že jsem na to naštěstí už skoro zapomněla.¨

Já bych tomu řekla zneužití situace k nahnání a chycení oveček. Ale je to o lidech, znám i suprové kněze...kterých si vážím.
Jsem ale nerada kdekoliv organizována, jak říká moje kamarádka