Ropucho, já se víře rozhodně nebráním ani nemám předsudky, nebo dokonce strach, jsme s manželem pokřtění v husitské církvi a před dětmi rozhodně nezatajujeme existenci církví, jen momentálně opravdu jsme nevěřící..Obě naše děti si našly vlastní cestu, měly a mají i věřící kamarády (např.adventisty), nikdo je nikam nenutil, syn je v ateismu daleko víc zakořeněný než dcera, ta považuje náboženství za pohádku pro chudé, která jim ulehčuje nelehký úděl, a celkem to obhajuje,i když nevěří..Syn je ještě více vyhraněný..Já jsem měla období hledání, asi jako každý,ale postupně jsem se přiklonila k jiné filozofii. Velmi obdivuju osobnost J. Husa a je to pro mě morální vzor v mnoha věcech,například..Jen si nemyslím, že automaticky vše, co představuje církev,především někteří lidé v ní, je úplně správné a že člověk nemusí na všech školách církevního typu mít automaticky jenom dobré zkušenosti, stejně tak jako na necírkevních..A že neplatí automaticky církevní škola = skvělá škola, záleží na lidech v ní..