Řekla bych, že se ti sešly dvě věci dohromady - špatné pocity z toho, že tě zrazuje tvoje tělo, když není ochotné dál pracovat na tebou zvyklých 120% a pak obrovský žal ze ztráty manžela, kterou jsi nemohla nijak ovlivnit. I když je to spojené, řešila bych to odděleně.
Rozumím ti v tom, že když jsi zvyklá fungovat tak, že si všechno zařídíš a vyřídíš svou pilností, tak jsi pak rozčarovaná, když něco najednou nejde. Tvoje tělo ti vysílá signály, prosí o pomoc, abys mu dala oddech a ty si to nechceš připustit, ráda bys to zlomila, ale už tušíš, že to nepůjde. Mně kdysi v takové situaci pomohla zdánlivě nesmyslná rada mého známého psychologa, který mi na můj dotaz, co mám dělat, řekl jen, ať si sama sobě dovolím, nebýt dokonalá. Nebudu nalhávat, šlo to hodně těžko a trvalo to dlouho, ale když se mi to podařilo, být víc nad věcí a nechtít všechno udělat dokonale, obrovsky se mi ulevilo.
Co se týká žalu ze ztráty manžela, tam to chce taky čas, nebojovat s předpokladem, že okolí od tebe něco očekává, ale truchlit si vlastním tempem, nenutit se plnit představy okolí. Je to tvůj život, tvoje ztráta, jen ty si s tím můžeš nějak poradit.
Chápu, že se cítíš zrazená, měli jste plány, hezký život a ten už teď nebude, to změnit nejde. Ale lze se tím naučit žít a časem se objeví nějaké světýlko v tunelu, když už to nebudeš čekat.
Terapie u dobrého terapeuta je určitě žádoucí, ale stejně tu práci na sobě budeš muset udělat ty sama, on tě tím může jen doprovázet /což není málo/.