Osobně nesnáším slovo žalují.

Děti (takhle malé) nežalují, ony říkají to, co vidí a slyší.

Slovo žalují mám spojené až se situací, kdy za něco hrozí trest a přitom je to kravina, a ten člověk to donese jen proto, aby byl ten druhý potrestán.

Čili - např. někdo předjede přes plnou čáru, ale nikoho tím neohrozí, nic se nestane. Druhý řidič to natočí na kameru a pošle na dopravní policii. Ano, je to přestupek, ano, kdyby ho ta policie u toho chytila, tak by to byla jasná pokuta, ano, nemá se to - ale - stalo se někomu něco?

Podobně u toho psaní úkolů o přestávce - no, pokud by z toho faktu úča nedělala drama, tak by bylo asi úplně jedno, jestli to někdo práskl, nikdo nepráskl, prásklo to dítě samo... Samo o sobě je to prostě fakt, informace... Žalování je to až v případě, že ta úča je natolik pitomá, že to z nějakého důvodu zakazuje a trestá, úkol byl jinak ok, takže ta úča by to nezjistila, kdyby to nějaké dítě neprásklo. To je žalování a není to pěkné. Ale když z toho nebude žádné drama, je přece jedno, že Anička řekne, že Pepa si úkol napsal před hodinou - rozumná učitelka řekne, fajn, hlavně že ho má, a je všechno ok. Středně blbá úča řekne, ale Aničko, nežaluj na Pepíčka, to není pěkné...

Chudáci děti, jak se v tom mají vyznat? Za mě, ať děti říkají, co chtějí. Ta doba, kdy jsou děti se ochotné dospělým svěřovat, zas až tak dlouhá není. Pitomci dospělí, kteří to využijí na "trest". Inteligentní dospělí to prostě přijmou jako informaci a hotovo.