Kudlo, když někdy se lékaři chovají jako nadlidi a my jsme jen případ. Jako ten žlučník, ten slepák, ta infekce...
Někdy jsem si připadala jako kus masa. Chápu, že mají málo času, takže plošně něco zatrhnou, náročné profese, možná náročný i osobní život a zpravidla se snažím poslouchat a nevymýšlet blbiny. Někdy by ale stačilo tak málo... třeba pustit mámu k dítěti za zachování zostřených hygienických podmínek.

Sama také souhlasím s domluvou a jak píšeš - snažila bych se ukecat, ale všechno má své meze.

Já jsem taková smířlivá bytost, ale naposledy jsem se docela naštvala nedávno. Byla jsem objednána na zákrok k lékaři a lékař nebyl, byl jiný. Odmítla jsem ošetření. Od počátku, co na tu kliniku chodím, všem říkám, že chci jednoho pečujícího lékaře, že to je důvod, proč na tuhle kliniku chodím a přestala jsem chodit na VELKOU kliniku... . Mohli mi zavolat, že ten "můj" lékař není, nešlo o nic akutního. Byli děsně dotčení, že jsem se přeobjednala. Je mi to jedno... Prostě chci být v kontaktu s někým, s kým dlouhodobě komunikuji, kdo mne zná. Taková blbost, řeklo by se...

Tady je psáno v mnoha příspěvcích, jak se leckdo jako dítě cítil, když byl bez kontaktu, nejde-li to po dobrém, pak je asi třeba vytasit trochu ostřejší munici.