Marko, vnímám to stejně...jde o truchlení, o to, aby proběhly tak nějak všechny ty fáze a ideálně tak nějak přirozeně, pokud to jde. S oporou, s výkyvy, s propady...a AD určitě u části lidí jsou na místě, když opravdu nejde žít bez nich, ale snad jen jako dočasná věc...
Ono stejně když se pak vysadí, ten pozastavený proces truchlení bude probíhat dál.

Já jsem zkoušela na svoje ztráty a bolesti za život prášky dvakrát, Neurol mi potíže ještě zhoršil...a další nedávno jsem vzala asi 2x, mělo to na mě opačný účinek.
Kolikrát jsem zažila obrovskou ztrátu, až na dřeň, a to i jako malá holka...tenkrát jsem ale nesměla ani brečet, musela jsem ten smutek ukrýt v sobě.

Být na místě Irmi, s pomocí dr. prášky vysadím s tím, že to prostě ještě bude nějakou dobu bolet, a že je to normální.
A souhlasím, že skoro všichni spěcháme...všichni si myslíme, jak jsou druzí happy, jak to všechno zvládají, jak bysme taky měli...ale ono to tak není. Druhým taky často není dobře, nevědí si rady, mají pocit, že svět se točí obráceně, že nemají proč žít.

Je potřeba tím procesem ztráty, a to nevratné ztráty, prostě projít...nějak. Pokud dočasně s AD, i to má tady svoje místo...ale je to určité oddálení, myslím...
Celoživotně bych s AD žít nechtěla, chci mít tak nějak ten klid a rovnováhu v sobě, ne uměle navozenou...
Někdy je třeba změnit věci kolem sebe...v sobě především...ale při úmrtí jde o spíš o přijetí té ztráty, o to, jak a proč žít dál...je to přirozené, že člověku není dobře.