Irmi, možná tím chtěla libik sdělit, že by sis měla dát čas, do ničeho se moc netlačit, netrápit se tím, že nejsi dostatečně výkonná, odžít si to "natvrdo" protože jí to fungovalo. Nechci mluvit za ni, spíš pochopit ten její náhled. Jenomže ne u každého to pomáhá.

Ale ono to takhle úplně nefunguje. Mně radila jedna terapeutka, že bych měla třeba víc shoppovat s kamarádkami. S generalizovanou úzkostnou poruchou jsem si myslela, že je větší blázen než já. Ona tím asi myslela trénink. No časem jsem kontakt s lidmi samozřejmě zase navázala a normálně se pohybuji i v těch obchoďácích...

Mně terapie pomohla - naučit se odpočívat (u mne aktivně), najít si čas na sebe a naučila mne nahlas nadávat, ale to taky nesedí každému. Ale ty léky mi umožnily tohle všechno začít dělat. Prostě fungovat.

Mimo jiné tu tuším Valkýra psala, že jí léky citově oploštily. Mně ne. Jsem emotivní celý život a na mých emocích se naprosto nic nezměnilo. Jen si z některých věcí nedělám takové vrásky, tolik se jimi netrápím, ale to je možná také zásluha těch terapií. To jsou ale ty věci, třeba pracovní, které si to trápení až tolik nezasluhovaly.

Také jsem živitel rodiny, také by pro mne bylo těžké vystoupit z toho pracovního vlaku. Resp. vystoupit bych mohla, ale návrat do stejné pozice je naprosto nemožný.

A v tom jsme každý jiný, někdo léky potřebuje, někdo ne, někdo sportuje, někdo zahradničí, někdo pláče, atd... prostě každému, co jeho jest.

Ty se prostě drž zuby nehty toho, co ti pomáhá, ať už to bude jóga, léky, nebo třeba dortíky.