A tak to bude už navždycky. Ztráta partnera nebo dítěte je něco, co nikdy nezmizí a nepřebolí. Vždy jí něco připomene. Nedá se s ní vyrovnat, jen naučit s ní žít. A to učení je dlouhé, těžké a bolestné. Přes všechnu podporu a pomoc a třeba i s AD, je na to člověk sám a sám. Sám se svojí duší, se svými myšlenkami, se svojí psychikou. S tím co bylo a co už nebude. Může mít skvělou rodinu, skvělé přátele, skvělé kolegy, skvělé terapeuty, skvělé AD... Ale stejně se s tím musí porvat především sám, najít svůj způsob, jak s tím žít dál. To trvá různě dlouhou dobu a cesty k tomu nejsou nikdy jednoduché. A na té cestě je třeba být shovívavý, k sobě i k ostatním. Odpouštět nedokonalost. Sobě i ostatním.

Tahle smutná diskuze je o statečných ženách, o jejich boji s démony a nicotou. Přeji jim všem, aby nalezly klid v duši, smír a pokoj. Aby našly jakýkoli způsob, jak nepropadat beznaději.