Právě jsem přečetla tento článek o americké pilotce, která byla před lety v armádě znásilněna nadřízeným, a teď to řekla nahlas.
Nesdělila jméno dotyčného, takže odpadá obvyklé dilema z MeToo, že může být obviněn nevinný a po letech se to už nedá dokázat, případně že by se chtěla zviditelnit na úkor někoho slavnějšího. (Přiznám se, že je mi to v tomto kontextu sympatičtější, než kdyby to udělala)

https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/499242-byla-jsem-znasilnena-oznamila-senatorka-v-kongresu.html

a komentáře k němu, a ani jsem je nedočetla, tak jsem znechucená.

Prakticky všechny hovoří s despektem a hnusně O NÍ (a předvídatelně - že proč s tím vylézá až teď, že se chce zviditelnit a být zajímavá, že udělala kariéru přes postel, a dokonce že je stará a ošklivá a mohla by být ráda, kdyby někdo dneska...)

Je mi z toho hodně smutno, v Čechách 21. století, v údajné civilizaci. A vůbec se nedivím, že to tolik obětí raději nikomu neřekne, než aby se jim navíc k už tak velkému traumatu dostávalo ještě takového neuvěřitelného nepochopení. A plně chápu, když to je někdo schopen říct až po mnoha letech, když se s tím jakžtakž vyrovnal, a navíc musí počítat s tím, že bude muset "ustát" ty následné hnusné útoky.

Proč tohle proboha lidi dělaj?