"Předně jí nevěřím, že byla znásilněná …"

Když jsem byla ve věku, kdy jsem zvažovala, že bych udala svého otce, tak mě napadlo přesně totéž. Co když mi nikdo neuvěří?
Takže si svým znásilněním žiju bez udání. Protože ve skutečnosti nemám ani žádný důkaz. Lidé, kteří věděli, že se u nás nežije normálně, nic neudělali ani tehdy. Proč by mi poskytovali svědectví v dospělosti, že. A rozdíl mezi ní a mnou nevidím. Jen možná v tom, že já nebyla fyzicky ani psychicky připravená.


Ať se o těchto věcech mluví. Protože to prostě nemůže jen tak lidem procházet. Do dcery denně hučím, že na její tělo nemá nikdo nikdo nikdo právo.