Učitelka, která s dětmi nikam nejezdí, by mi nevadila.

Učitelky mých dětí na prvním stupni nikam s dětmi nejezdily, chodily tady místně do knihovny, na farmu, cvičení v přírodě, čistit řeku, vynášet moranu, dělaly nějaký ten školní jarmark, nějaká dopravka s kolem...přišlo mi to akorát....

Na gymplu jsou holky raději ve škole, sem tam vyjedou do divadla, jednou za rok třídní výlet (ale ne všechny chtějí jezdit), dvakrát lyžák (v osmičce byla jen jedna, v prváku tři, ale jedna to po dvou dnech zabalila), Anglie (byla jen jedna)....

Já sama jezdím s cizímu dětmi nerada. Panika z "jednou nohou v kriminále" už mě pustila dost dávno, o tom to fakt není. Spíš se bojím výčitek svědomí, kdyby se něco stalo. Ve škole je poměrně omezená škála možností, co se může přihodit, člověk má časem vytvořené určité guidelines, navíc je mnohem snazší zajistit ty ostatní děti. Mimo školu je mnohem víc proměnných, nejistot.
No a přínos versus nároky na nervy a organizaci mi vycházejí v neprospěch většiny možných výjezdů. Nemám problém učit venku (zejména svou třídu, kde nemusím řešit, že mám na vše včetně cesty ven a zpět 45 minut), kdyby byl v blízkosti školy les, jsem tam často a zvládnee tam matematiku a česštinu stejně dobře jako výtvarku nebo prvouku, ale jet někam, řešit dopravu, přesnou hodinu,kdy tam mám být, přípravy na suplování pro někoho, kdo to stejně neodsupluje, dohánění náplně těch předmětů, na úkor kterých je doprava kamkoliv, to prostě neberu.

Jezdíme jednou ročně na výlet a zážitek to je, ne že ne, ale protože je to právě a hlavně ten zážitek, není potřeba to řešit častěji, zejména když různých větších i menších zážitků je i ve škole a v blízkosti během roku poměrně hodně. Když je toho hodně, děti jsou přesycené a nudí je i velmi dobře připravený program.

Školy v přírodě se u nás nevedou a jsem ráda. Dokud jsem neměla děti, jezdit na ně a na tábory jako vedoucí mi nevadilo, jezdila jsem zadarmo a bavilo mě to. Teď jezdíme ve třetí třídě na pětidenní kurz plavání a je to asi tam maximum, co dám. A to ještě jen díky tomu, že v tom nejsem sama a že se mnou jezdí fajn kolegyně. S některými bych podobný týden nedala ani za zlaté prase. Navíc tenhle týden přináší výrazný efekt i v tom plavání a ve srovnání s desetitýdenním dojížděním i mnohem menší ztráty hodin jiných předmětů, takže OK. Ale je to i o tom, že už jde o pravidelnou akci. Když jsme jeli poprvé, bylo to půl roku zařizování a několik týdnů poměrně intenzivních přípravných prací. A to platí o všech podobných akcích. Je vždy mnohem snazší jezdit každý rok na stejnou akci, byť na několik dní, než organizovat víc menších akcí během roku, zejména když to nemá být jen ten zážitek.