"někomu, kdo to bere na lehkou váhu" je zase věta...
Když jsme v Polsku jeli okolo Treblinky, došli jsme k tomu, že je naše povinnost to místo navštívit.
Bylo to otřesné, to místo je navždycky poznamenané, sotva jsem se tam ploužila. I můj jinak necitlivé muž byl zcela otřesen. Ale nakonec jsme dorazili k hlavnímu památníku a tam byly (nejen) izraelské vlaječky a kamínky... a tu jsem pocítila radost, protože to je přece vítězství nad tou hrůzou! Je dobře aspon jednou takové misto navštívit, ale ti, co to berou na lehkou vahu, se tam akorát budou rozvrně fotit balancujíce na kolejích. Pro ostatní to může mít i jiný rozměr než jen noční můry. A vzhledem k rodinné historii to věru na lehkou váhu neberu.