Šmarjá Val, ty mě vážně děsíš. Jsme zřejmě vrstevnice, já ve 22 sice byla už nejen vdaná (pikantní historka našeho vztahu je, že jsme se loučili se svobodou 17.listopadu 1989, že se něco děje jsme zjistili až v neděli po příjezdu na koleje) ale měla jsem i první dítě. Nechodím v tvých botách, ale jsem obtloustlá přespadesátnice s mizernými vlasy, nějakou životní zkušeností, úspěchy i pády. Málokdy píšu, na Rodince jsem už ale pěkných pár let. Přemýšlím nad tím, co ti v tomto okamžiku brání prodat dům, který očividně nemáš ráda, nebaví tě se o něj starat, díky němu se tvá dcera a ?budoucí - teď nevím - zeť nepostaví na vlastní nohy a ty jsi nucena dělat práci, která tě nebaví...Fajn, pochopím depresi, ta se dá léčit a není na furt. Pochopím situaci, kdy je ženská sama s malýma dětma a má velmi omezené pole působnosti. Ale co tobě brání začít normálně žít? Takovou práci, která tě v jednom člověku uživí přece, pokud nejsi závislá na místě, najdeš i s rozumným bydlením, jestli si všichni v rodině myslí, že jsi megera (promiň, ale tak na mne tvé příspěvky působí), můžeš jim dát alespoň za pravdu a začít normálně žít...Nechci se tě dotknout, určitě nechci poučovat, jen mi prostě život připadá hrozně krátký a mrzí mne, když ho někdo takhle přežívá, místo aby žil - a hlavně to fakt nechápu a pořád přehazuju v hlavě.