Já takhle jezdila k babičkám sama autobusem...přesedání přes Prahu, neověřovala jsem, jestli ta pražská bude doma, jezdily dost často na chatu daleko za Prahu...ale vždycky jsem si nějak poradila, když byla nepředvídatelná situace, dokázala jsem se zeptat i cizích, poradit se, požádat o pomoc. A nebo posedět i na schodech paneláku a čekat.
Mamka mě takhle nějak vychovávala, nijak se o mě nebála, navíc jsem byla svědomitá a spolehlivá, mobily a vůbec telefony nebyly, kdybych se ztratila, budou mě hledat až za několik dnů, jezdila jsem dost neohlášeně a celkem se nikdo nepídil, kam se kdy vrátím.

Totéž ale nemám ke svým dětem, mladší dcerka by si jistojistě poradila, jenže byla v centru zájmu mužů všech kategorií, starší kluk byl zas naprostý mimoň, toho bych nepustila vůbec...možná by ani nenašel cestu domů - myslím v těch 12ti letech.

A kdybych už pustila na takový výlet bez doprovodu třeba kamarádky, pak bych si dala majzla na moje strachový myšlenky a "zaúkolovala" andělíčka strážníčka .

Ať se jí tam líbí a užije si to a vrátí se nadšená zpátky dom.