libiku, tak rozumět artikulujícímu dítěti není problém, pokud není "úplně jiné" než rodič. Jakmile došlo na myšlenkové pochody, které syn byl schopen slovně nebo aspoň trochu srozumitelně dát najevo, tak jsem mu opravdu rozuměla lépe, než otec, ale to jen proto, že syn má stejný způsob uvažování (a řekněme "nápadů") jako já, kdežto pro tatínka to byl trochu scifi svět, který jsem mu musela "překládat". Batolatům jsme s manželem rozuměli zhruba stejně, tedy často dost těžko (o miminkách ani nehovoře, tam bylo v případě jejich projevované nepohody nejschůdnější vyzkoušet postupně vše - pochovat přebalit nakrmit změnit polohu změnit prostředí... - a buď něco zabralo nebo to samovolně přešlo nebo nepřešlo a možná to byla jen blbá nálada, nikdo již nikdy nezjistil...)