Přiznám se, že hovorová čeština mi v mluvené řeči nevadí, v písemném provedení ji snesu bez problémů v osobní komunikaci, ale už třeba u sdělení učitele třídě bych se ošívala.
Hrubky mi vadí naprosto vždy a všude.
Ano, pochopím, že někdo může přeformulovat větu z "děti ... prováděly" na "kluci ... prováděli" a nevšimne si toho, a neopraví Y/I v přísudku, ale pokud se mi to stane (občas píši něco do novin a tam často přeformulovávám, protože se mi opakují slova a trpím nemocí "nekonečných souvětí", která následně sekám na kratší a lépe čitelné věty a pod.) a neopravím to po sobě, hambä mne fackuje a děkuji korektorce, červená až na zadeli.
Pokud bych našla chybu v písemném projevu učitelky, asi bych si to neodpustila a opravila jí to. Buď přímo písemně, nebo bych ji na to upozornila při osobním setkání. Pokud by si toho všimlo dítě, asi bych mu řekla, že chyba se může stát každému, ale neměla by, proto je dobré si po sobě všechno ještě přečíst.
Bohužel mám pocit, že chyby v naprosto běžných věcech (slovech) dnes píší lidé napříč povoláními a úrovní vzdělání... Je to smutné...
A když je na to někdo upozorní, většinou se dozví, aby se nepo..., a že vlastně o nic nejde a pod.