Sociálně psychologický výzkumy, a moje vlastní zkušenost, i se sebou samým, říkají, že lidi mívaj většinou zkreslenou představu o tom, co dělaj sami pro ostatní a co ostatní dělaj pro ně. Maj tendenci svůj přínos zveličovat a přínos druhejch naopak snižovat. Tím celkem snadno nastává situace, kdy se rozběhne nějaká skupinová spolupráce a zanedlouho se rozpadne, protože většina má pocit, že svoje udělali a na řadě jsou druhý.

Dřív byli lidi opravdu víc závislí na vzájemný výpomoci, což ten efekt eliminovalo. Vzájemná výpomoc to nebejvala jenom dvoustranná, ale většinou vícestranná (A a B pomůžou C, kterej příště pomůže A a D atd.). Od černejch pasažérů, který se jen vezli, lidí dávali postupně ruce pryč, jinak spolupráce trvala, i černý pasažéři se museli občas chytnout za nos a vypomoct, protože u nich to už lidi brávali podmíněně. Ale jinak to podmíněný nebejvalo, nebejvalo to tak, že abych ti pomoh, chci vidět, žes pomoh ty mně nebo aspoň pevnej příslib, že mi pomůžeš. To by nefungovalo, takže lidi byli v podstatě okolnostma nucený dělat první krok bez příslibu, čímž se obrušoval ten efekt popsanej v úvodu. Je to zjednodušený, ale celkem univerzální, samozřejmě do toho často vstupuje společenská hierarchie, kdy ti dole reálně dělaj víc a dostávali míň a ti vejš zas dělali míň a dostávali víc. Kromě řady indiánskejch etnik, což je moje záliba, takže mám celkem přehled (ze zápisů indiánů samotnejch i bělochů žijících mezi indiánama) to znám z antropologický literatury i z jinejch částí světa, sám jsem zažil na různejch místech na Balkáně, včetně jednoho dlouhodobýho terénního výzkumu, okrajově, pozůstatky toho jsem zažil osobně v zapadlý český vesnici, kde jsme několik let žili.