Plán je věc jedna a realita zase druhá. V paměti mám film, kdy univerzitní profesorka při každodenním běhání zjistí, že neví, kam doběhla. Ano, je to místo, kam běhá denně a přece jej nepoznává. Zkrátím to. Alzheimer, dezorientace, úniky moče... Taky byla připravená skončit to, až bude situace neúnosná. Připravila si prášky, napsala si, kam je dala. Bohužel tuto informaci nebyl její mozek schopen udržet víc, než pár sekud. Ze sebevraždy tedy sešlo.
Můžeme si tady rozprávět o tom, jak máme všechno ošéfované a pak? Realita nás mnohdy zaskočí.