libik, opět sáhnu do vlastních zkušeností - babička a dědeček - děda prožil život s jednou nevyvinutou ledvinou, zjistil to až ve velmi pokročilém věku, kdy mu začala selhávat ta druhá, k tomu cukrovka (píchal si sám), občas nějaké kolapsy - došlo to tak daleko, že musel do domova... babička žila ještě nějakou dobu u mých rodičů (u syna), pak to začalo být neudržitelné hlavně psychicky - ozval se alzheimer, babička zapomínala co dělá, potřeba kontroly jak u batolete... přesunula se k dědovi do domova... krátce po té se pokusila o sebevraždu... našli ji "včas", nasadili správné léky - babi přestala protestovat, byla mírná, klidná, všechno jí bylo fuk, děda trpěl čím dál víc, bolesti se zhoršovaly, mozek ale neúprosně fungoval naplno - viděl babiččin mentální úpadek, viděl svou bezmoc, byl unavený... kolikrát mi opakoval, jak by to chtěl skončit, ob den jezdil na celý den na dialýzu, hrozně ho to vyčerpávalo... říkával, že má pocit, jako by chtěl už konečně spát a oni ho pořád budí a nenechají usnout... pak dědeček umřel... babička žije dál, postupně ztrácí veškeré povědomí, "světlé" chvilky jsou čím dál méně časté, ale i tak to znamenalo, že se třeba několikrát během hodiny dozví, že děda umřel, několikrát si to znovu a znovu protrpí... dneska už moc ne, dneska už často neví ani jak se jmenuje, ptá se mě, jestli měla někdy nějaké děti, oblíbená otázka je "kdo je ten chlap" - její vlastní syn (jezdí za ní ob den), neví kde je, kdo je, kdy je... ano, možná je spokojená, dostane najíst, napít, nic moc ji nebolí (léky dostává), nechodí, kálí do plíny, už jí to vlastně nijak nevadí...
já ti nevím, ale dokud ještě byli soběstační, říkávali, že by si jednou přáli zemřít spolu, v klidu, dokud vědí kdo jsou... dost možná, kdyby měl děda tu možnost (fyzicky), udělal by to pro ně pro oba...
pro mne jako vnučku je samosebou "lepší", že babička ještě žije, jen si říkám, že na jejím místě by mne to asi nijak netěšilo a že je lepší, že se toho nedožil děda se svou zdravou myslí...