,Měla jsem mnohokrát obrovské štěstí. Na lidi, které jsem potkala, a kteří můj život navedli lepším směrem, a taky na situace.
S autem několikrát. Ve vysoké rychlosti, jela jsem rychleji, než je povoleno, mi praskla pneumatika na dálnici. Zvládla jsem se dostat do odstavného pruhu a všechno dobře dopadlo. Když měl syn přesně deset dnů, jela jsem do nemocnice sama se sebou autem, měla jsem nějaké poporodní problémy po šití, mimino vzadu ječelo hlady, já vystresovaná z bolestí, z toho mimina, no a na té velké křižovatce na Bohdalci jsem odbočovala vlevo a omylem tam jela na červenou. Aut všude hodně, ale naštěstí jsme se všichni vzájemně vyhnuli. Když bylo synovi rok a kousek, já těhotná s druhým dítětem, vystresovaná, batole opět ječelo, mělo horečku, bolesti ucha, já ho vezla na pohotovost, venku tma a bouřka s prudkým lijákem,my mimo Prahu někde v čudu, no a já najednou dostala šílený smyk a auto nekontrolovatelně jelo směr strom na okraji. Úplně si vybavuju okamžik, kdy mi problesklo v hlavě, že to prostě musím strhnout, protože to možná stihnu. Jinak se prostě nabouráme. A jo. Stihla jsem to. Auto nebylo ani poškrábané. Prostě nic. Od té doby v bouřce nejezdím nikdy.