Myslím, že fígl je v tom, že někdo má prostě štěstí,

že puberta projde celkem v klidu. Dítě nehnije, občas odpoví na pozdrav, a než se stačí párkrát zachmuřit je dospělé.

Měla jsem to tak s oběma dětmi. Prostě pohoda. Je fakt, že od mala jsem na ně měla pouze minimální požadavky a měly velkou svobodu a vše požadované zdůvodněno, ovšem nedělám si iluze, že by to takto fungovalo u každého dítěte. I ty moje dvě reagovaly na stejnou situaci zcela odlišně