Nevím, jak to je teď, ale "za nás" (před 20 lety :-() mívali koncipienti ve smlouvě opravdu často minimálku s tím, že dostávali víc (asi s ohledem na to, kolik skutečně kanceláři vydělali). Pokud se ale chtěli někoho zbavit, prostě mu řekli, že buď půjde na dohodu nebo fakt dostane jen to minimum. A hrozně tedy záleželo na velikosti kanceláře. V těch velkých to nebylo asi špatné finančně, ale ohromný zápřah. V nějaké malé třeba pracoval koncipient spíš "jen tak naoko", dělal něco málo za málo peněz, ale běžela mu "praxe" ... Dost lidí (včetně do určité míry mě) si nechtělo risknout jít do advokacie právě kvůli obavám, jak finančně zvládnout třeba platit bydlení v Praze atd., byla to o hodně větší nejistota, než nastoupit prostě třeba do banky nebo pojišťovny, kde byl solidní a jistý nástupní plat (zase už tam ale nebyl takový potenciál růstu). Já taky třeba měla obavy z té "podnikatelské stránky" advokacie, představovala jsem si, jak jsem čerstvý advokát po zkoušce a kde tak asi seženu vlastní klienty, když nemám žádné známosti atd. Jako "venkovan" a první absolvent VŠ v rodině v celé historii jsem neměla ani dost informací ... Možná, že dneska ty důvody obavy z advokacii budou pořád podobné (peníze, nejistota, riziko, možná i strach z "hodně práce")?