Pokud mají rodiče autistické dítě, nemají na výběr. Anorexie kvůli úzkostným stavům může potkat i neurotypika, u autisty bude holt ještě horší. Já jsem do podobného, mnohaletého stavu úzkostí padla kvůli kožkám, které někdo pohodil v aleji. Bylo mi pět. Tehdy pomohl děda, který tam šel a sesbíral je. Na plasty v oceánech dědeček nestačí. Kvůli psychické rozladě dodnes nejsem schopna jíst a pokud se k tomu přinutím, stejně to jídlo zas vyvrhnu. To si neporučíš. Je to normální reakce na stres (s plným žaludkem se neutíká, nebojuje ani nerodí). A stresová je i hyperempatie Aspergerů, kteří dle různých takyodborníků žádnou nemají mít.

Kolik lidí dosáhlo nějakého posunu, protože se do problému zakousli a nedali se odehnat, zastrašit, odradit pohrdavými či odsuzujícími názory okolí, bez ohledu na věk - a vytrvali právě proto, že jim pošklebky okolí byly lhostejné?