Přidat odpověď
Janinko, šílená představa. Když to člověk čte, souhlasí s většinou ostatních, co píší, jak by se vymezily, jak přece není problém říci atd. atd. Jenže v realitě a vlastním rodičům/tchánovcům se to říká o poznání hůře. Taky mám pocit, že bych se na tvém místě dávno vymezila, ale když se upřímně podívám na svůj vztah k tchýni, nedělám to...
Asi bych začala rozhovorem s manželem. Jak to vidí? Probrala bych to s ním, domluvila se s ním, kde máme (naše společné) hranice v této věci. A pak bych jeho požádala o to, aby je rodičům nastavil. Já bych samozřejmě "pomáhala", ale hlavní práci bych v co největší možné míře nechala na něm jako na jejich synovi. Jeho rodiče opravdu nejsou tak staří, a jsou-li mohoucí, což jsem pochopila, že úplně normálně jsou, měli by to zatím být spíš oni, kdo nabízí pomoc vám (s dětmi, aby se navzájem užili, ne s prací samozřejmě).
No a pokud to vidí manžel jinak, pak máš trochu problém. Pak bych se hodně snažila to vše pinkat na něj, a ať si to tedy řeší on. Snažila bych se stát v maximální možné míře stranou. Ale z tvého textu to na mě tak nepůsobí, takže tak to snad není.
Největší práci bych měla s tím, jak si to nebrat. To neporadím. To se prostě člověk musí tak nastavit a opakovaně si to říkat. Ale stojí to hrozně sil (no právě), stále znovu a znovu si sám sobě obhajovat, ne, nejsem špatná, dělám toho hodně, oni se mýlí, není špatné vzít děti o víkendu na výlet, není špatné a dosaď-si-sám...
Asi bych se u všeho, kde to jen trochu jde, snažila o přístup pouštím-druhým-uchem-ven (např. kritika nákupu - ať si říká co chce, já si nakoupím co chci, a nestojí mi to za konflikt), a jen u věcí, které za to stojí, bych šla do slovního konfliktu (rozuměj vymezení se, nastavení hranic atd.).
Předchozí