Tak naše dítě nikdy za nic nemůže. Když už nevymyslí nic jiného, tak je tu univerzální "svět je na mě zlej a nic mi nepřeje a je to jeho vina" Pak tu máme ten jeho fantazijní svět, který zcela reálně prožívá a neodlišuje příliš od reality. A tak krom svých výmyslů leckdy věří i těm svým lžím. Pak je tu ještě chuťovka v podobě značně zkresleného vnímání situací, které si okolí taky vykládá jako záměrné lhaní. A kecá i v naprostých hovadinách, kde o nic nejde. No a pak nastane situace, kdy malér ve škole, každá strana tvrdí něco jiného. A já potřebuju vědět, co se skutečně stalo. Jenže bohužel se nemůžu spolehnout na to, že mi dítě říká pravdu. Pak se mi strašně špatně za něj staví, protože na jednu stranu jsme osobně opakovaně zažili, že se na něj svádělo něco, co neudělal, a na druhou víme, že leckdy záměrně lže (plus to zkreslené vnímání situací).