Burte,

možná je to tak, že dřív se na Everest dostali opravdu jen ti nejlepší z nejlepších (stejně jako dovolit si pohodlně cestovat mohli jen ti nejbohatší z nejbohatších).

Tím to získalo punc jakési exkluzivity, který se tím, že se to "zdostupnilo"víc lidem, ale zase rozmělnil.

Já zjišťuju, že se mi vlastně vůbec nechce nějak moc cestovat po světě. Přitahovalo mě to, dokud se to nesmělo. Ještě teď by mě to přitahovalo, kdyby na tom daným místě bylo něco speciálního, ale ne ve smyslu památek, ale pro mě osobně (třeba by tam bydlel někdo, s kým bych se znala, a byla by možnost se tam s ním potkat a něco tam s ním zažít). Jinak bych ve smyslu zážitku dala přednost výletu s kamarády u nás za humny před výletem třeba do Thajska, kde nikoho neznám.

Ještě před pár lety bych s tím byla za zaprděného domaseda, dneska možná už budu za moderního uvědomělého ekologa.