"Omluvil by se mi.

Já tedy nepokládám 1 telefonát za měsíc za tragédii, "

libiku, ty ten přístup a pocity nás nekomunikativních potenciálních osamělců, co nestojí o kontaktování neznámými telefonisty, stále nechápeš.

Nestojím o omluvu, stojím o to, aby mi vůbec nevolal, a když už zavolá, aby ta nepříjemná chvilka (proč píšeš o tragédii? To asi není pro nikoho) byla co nejkratší.

Zkusím příklad. Třeba nerada běhám, protože mě bolí z běhu nohy. Telefonista mě donutí uběhnout 300 metrů (zvednutí neznámého čísla, představení, jeho věta). Je to lehce nepříjemné, a ještě musím uběhnout dalších 200 metrů, abych slušně odmítla (mohla bych zůstat již stát a položit sluchátko na místě). Když ale budu zkoumat, kde vzal telefonista kontakt a zda má můj souhlas ho použít, tak tím běžím další kilák, a to do kopce (není to již pouhé automatické představení), načež poslouchám telefonistovo vykládání = další běh, délku a převýšení určuje on tím, co říká, jakým tónem, zda ze mě tahá další informace...

Nejsem blázen, abych když NECHCI běhat, tak místo nezbytného (respektive „slušného“) půl kiláku běžela nejméně dva, případně bůhví kolik, než se mi telefonista omluví či ze mě udělá blbce, že jsem přeci před dvanácti lety koupila náramek z chráněné dílny.

A uběhnout dva (tři, čtyři...) kiláky jednou za měsíc je samozřejmě drobnost, ale stejně mě z toho bolí pár desítek minut až hodin nohy, a prostě o to nestojím.