Přidat odpověď
Libiku,
kdyby se tu psalo, že se zakladatelka zeptala, jestli si může nechat v kapse telefon na vibrace, protože má doma samotné nemocné dítě nebo tak něco, aby to v případě nouze mohla odběhnout zvednout, a zaměstnavatel ji zbuzeroval, neřekla bych ani popel.
Pokud vím, vadilo jí prostě, že si nemůže zavolat, když chce, ne když nutně potřebuje.
Hele, já sedím v teplém kanclu, ale sama. Mám vypsané hodiny, kdy tam jsem, během nich si nemůžu jen tak odběhnout na nákup nebo kafe, prostě tam mám být k dispozici. Když nutně potřebuju, dávám vědět šéfovi, že tam nebudu a proč. Nerozhodnu si to sama, že se svět nezboří. (Nezbořil by se.) Tu nemožnost telefonovat v potravinářském provozu vnímám podobně; výjimku je třeba domluvit.
Když se ukáže, že mě šéf nepustí z kanclu, ani když mi moje sousedka zavolá, že moje kočka leží zraněná pod balkónem, a zakladatelce nedovolí šéf telefon na vibrace, ani když je její partner na operaci a ona čeká hovor, jak to dopadlo, budou ti šéfové hovada.
Uznávám, že v tom kanclu na podobný typ šéfa narazíš méně často než na dílně.
Mimochodem, když mi volala sestra, že našla našeho tátu mrtvého, můj šéf (který shodou okolností byl v dosahu) zavřel kancl osobně a odvezl mě tam (nemám auto)... To jen aby někteří přispěvatelé věděli, že ne všichni šéfové si jen poměřují pindíky.
Ve fabrice jsem dělala jen brigády. V kuchyni taky a tedy nijak mě nepřekvapilo, že vedoucí kontroluje stažené a zakryté vlasy, a nenapadlo by mě to označit za buzeraci.
Jsem si vědoma, že někde to vypadá jako v Chaplinově Moderní době...
Předchozí