Bob, nevím, kolik ti je, ale za sebe můžu říct je okřídlené: "To přijde jako by nic a náhle v tom lítáš." Píseň sice myslí lásku, ale podle mě se to jiných věcí, např. kariéry, týká stejně. Pozdě zřejmě není nikdy pro nikoho, kdo nezkostnatí.
To,o co podle mě jde, je přemoct strach a zavedená očekávání.
Depresivní stavy,i když to asi zní docela blbě, podle mě šťastný život nevylučují. Je to nemoc, máš něco naloženo, s čím musíš zacházet, ale nelimituje tě to zase tak fatálně. Diabetes limituje, ale že by vylučoval být šťastný..
Oproti článku si já myslím, že to není jen to, co zmiňuje autor, ale že hodně lidí má strašně hluboko zažrané přesvědčení, že být šťastní si "nemohou dovolit". Je to riskantní (můžeš pak o to štěstí přijít), neslušné (všichni ostatní slušní lidé se pro něco trápí a obětují), provokativní, sobecké.
Také obvyklá schémata, ke kterým minimálně v mojí generaci jsme byli vedení, tj. být opatrný, neriskovat, krýt se, nevyčnívat, když k nim moc přilneš, tak nakonec způsobují jen frustraci, u které ti není jasné, z čeho vlastně je.
Ve skutečnosti dobré věci leží porůznu volně na ulici. Stačí je sebrat. Někdy si nabiješ, někdy se vzneseš, ale je to něco jiného než se ploužit po úhoru. Nic se ti nestane, jen pak už nevíš proč.