Pam-pelo,

co s tím má společného "bezpodmínečné přijetí"?

Rodina (nebo jiní blízcí lidi) je jistě ideální, ale opravdu ne každý má to štěstí, aby okolo sebe měl lidi takto ideálně naladěné a nastavené vždy mu pomoci. Je to moc hezké, když to funguje, ale nelze se spolehnout, že to tak bude fungovat každému.

Navíc to, o čem se bavíme, už je za hranicema normálu. Normální člověk, když neudělá zkoušku, tak se půjde opít nebo někomu poplakat na rameni, ale nesáhne si na život. A ti blízcí lidé, pokud jsou, budou asi nastavení spíš na takové to "normální" postěžování, ne patologie typu "když jsem neudělal státnice, tak nechci žít", je pravděpodobné, že s tím nebudou umět zacházet.

A "nabídnout ruku druhému" je taky moc fajn, ale jednak pro to platí úplně totéž co pro ty blízké, jednak to musí vyjít ze strany toho nabízejícího (zrovna si všimne, má čas, nemá sám starosti, které ho zcela pohlcují), ale ten nešťastný to potřebuje tady a teď.

Nechápu, proč tak zavrhuješ možnost a větší dostupnost odborné pomoci. Přece to nijak nebrání té podpůrné síti, o které mluvíš, aby fungovala. Jenom by to zachytilo i pár těch, kteří by tou sítí jinak propadli.