Já odbornou pomoc nezavrhuju.
A ty to musíš vědět, protože jsi moje předchozí příspěvky do tématu četla.

To my tady asi tady na diskuzi nevyřešíme...ale můžeme udělat hodně teď hned v tom normálním běžném "neodborném" životě. A začít doma.
I třeba tím, že dítě nemusí mít pocit, že nás zklame, když neuspěje. Třeba.
Že nekončí svět, když se něco nepodaří. Třeba.
Že stojí za to žít. Třeba.
Že ti lidi kolem nás k nám patří i když mají pocit, že selhali. Třeba.

Jsou to jednoduchosti, žejo? Ale stojí to kus (našeho) úsilí.
A samozřejmě to nedává 100% jistotu, že se nemůže nic podobného stát. Jenže to nedá ani ten nejodbornější odborník.

(P.S.: jednou jsem takového krizového odborníka vyhledala, už jsem to tu i psala, vysmál se mi...kdybych nechtěla spáchat sebevraždu před, pak "po" už to bylo skoro jasné)