Mezní situace závěrečné zkoušky samozřejmě jsou. Plačící studentky ještě nemusí nic znamenat, ale chápu, že tě to tahá za srdce. Ale celou dobu studia jsem měla v hlavě, že je celé studium je neúměrný stres (včetně střední). Nesnášela jsem to a to jsem studijní typ - ne vyloženě snaživá, ale ctižádostivá a motivovaná.
Zavedla bych nějaký předmět na téma "jak zvládat stres" - to mi přijde logičtější než ten psycholog/psychiatr, tam nemá každý koule jít.
Ale je to naším VŠ systémem - je málo pomůcek, málo materiálů, málo praxe, kde by si student předmět zažil a stresu se tak částečně zbavil. Za mě dokonce nebyla ani skripta, nemohla jsem se připravovat na zkoušku, dokud někdo skripta nevrátil do knihovny (nešly ani koupit).
Klasicky hlavně biflování teorie - aspoň v mém oboru (přírodověda).
Jinak bratr měl dokončení práv taky dost na hraně - už si nepamatuju, jestli byl problém s diplomkou nebo čím, rozhodně nešel ke státnicím a rozhodl se podnikat s kamarádem. Student byl dobrý, ne že by studoval s odřenýma ušima, spíš si myslím, že mě nějakou existenční krizi týkající se smyslu života....Naši se k tomu postavili dost tolerantně (až jsem se divila), dokonce mu půjčili peníze. Naštěstí se brácha do roka či 2 vzpamatoval a školu dodělal a šel dělat právníka někam na telekomunikace a od té doby je v oboru a v pohodě.