Ano štěstí je DO URČITÉ MÍRY stav mysli. Ale je spousta faktorů, co to ovlivňují. Když si ráno rozliju čaj, pes poblije koberec a v práci zjistím, že mám manko, tak jsou to mrzutosti, které se dají přebít tím, že venku svítí sluníčko a dám si zmrzlinu. Navíc je to všechno řešitelné, takže když si zanadávám či pobrečím nad svou smůlou nebo blbostí, tak to mohu více či méně uspokojivě vyřešit a jet dál, rozhodně se v tom nebudu patlat. Ale pokud zjistím, že má někdo z rodiny neléčitelnou nemoc, že mi vyhořel barák nebo dejme tomu v podnikání zkrachuju, tak to sluníčko ráno fakt nepřebije. Možná si navodím krátkodobý pocit, že je to fajn, ale skutečný problém je prostě silnější a já nebudu jásat, když vlastně není proč. A tak by to asi mělo být. Mít radost, když je k ní důvod, nepatlat se v malichernostech a nehroutit se z nich, když se to dá řešit, ale přiznat si, že je něco fakt na levačku a dovolit si prožít z té situace zklamání, smutek, beznaděj. Jasně, ono se i u beznadějné nebo smutné situace většinou najde nějaké řešení a člověk i z toho sluníčka může čerpat krátkodobou sílu či útěchu, která ho může nakopnout k dalšímu životu, ale chce to čas. Nějaké křečovité jásání nad tím, že mi sice uřízli nohy, tak ušetřím za boty, to je trochu mimo lidské chápání (pozor,nadsázka!)