no možná to není ani štěstí, ale tak nějak pocit, že život má smysl, prostě něco v pozadí, co nic nepřebije, i když zažíváš smutek, bolest, beznaděj (i když beznaděj úplnou asi ne, protože v pozadí je život sám) - asi bych to přirovnala k neochvějné víře, že bůh je, nebo k vědění, že bůh je, a že ať zažíváme cokoli, to k tomu patří
no nějak to moc nejde vyjádřit...