Sl+2, přesně takhle jsme to dětem podávali - uděláš co umíš, co zvládneš, a jak to vyjde uvidíme, život na tom nestojí.

Dceři, když se na gymplu snažila o nejlepší známky, jsem se už jen divila - to bylo již prakticky v její režii. Teď má před státnicemi na těžkém oboru, a ví, že když školu nedokončí, nic se (pro mě) neděje. Stejně jako to věděla celé studium, každou těžkou zkoušku, kterou prošla vždycky tak pětina studentů na jeden termín (po třetím tudíž značná část odpadla do opakování nebo úplně). PŘESTO se docela nervuje, bylo by jí logicky líto té dosavadní práce, a prostě to CHCE udělat, dokázat.

Syn je úplně jiný, toho žádná škola nestresuje, certifikace pro něj nemá žádnou hodnotu.

Tím chci říci, že jenom v tom, zda rodiče ne/tlačí na pilu to není