Já jsem párkrát v životě celkem v něčem vynikla (ve studiu, ve sportu, v zaměstnání), všechno jen na takové nižší, průměrné úrovni. A je to velmi hezký, uspokojující pocit. Přesvědčilo mě to o tom, že jsem chytrá a šikovná, takže mám o sobě hezké mínění, sebehodnocení a sebevědomí. A jen tak něco mě nerozhodí. Pár věcí, které jsem chtěla dokázat, jsem si vyzkoušela a dokázala. Dokázala jsem i ty, které jsem si vyzkoušet a dokázat vůbec nechtěla, přesto jsem v nich uspěla. To mě hodně sebeuspokojilo.
Taky mě hodně uspokojuje, když čtu rozhovory se skromnými lidmi, kteří ale něco velkého dokázali, anebo úspěšně dělají víc věcí najednou. Hrozně mě jejich vynikání a úspěchy nabíjí. Jako by jejich úspěch byl i úspěchem mým.
Je asi dobré mít pocit, že člověk svůj život nepromarnil. Že něco dokázal především sám sobě. Ale vynikat mohou jen někteří. A my ostatní jsme ten kompars. Co by byl frontman kapely bez všech těch lidí, kteří stojí za ním a jeho úspěchem ? Co by byla včelí královna bez všech těch dělnic a trubců ?
Já myslím, že největší životní úspěch každého je, být spokojený se svým životem.