No, já tedy kromě výše jmenovaných důvodů (zdražující se bydlení, energie, nízké mzdy) vidím problém i v tom, že se jaksi zvedá laťka toho, co je považováno za "normální".
Za mého dětství (jsem ročník 1985, tudíž se bavím o devadesátých letech a počátku 21.stol.) se na základce jezdilo na jednodenní výlety někam na zámek či na kopec, v sedmé třídě na lyžák. Žádné zájezdy do Anglie či Francie, nebo pobyty v přírodě. Na letní tábor se jelo jednou na týden, maximálně na čtrnáct dní za celé prázdniny. Jinak se to řešilo babičkama nebo děti byly prostě doma. Zájmový kroužek měla většina dětí jeden, rozhodně nebylo běžné mít 2-3 zájmové kroužky a ještě se na ně nechat vozit rodiči. Do škol se jezdilo autobusem, vlakem, nebo pěšky. Nebylo normální, že by ráno před školou kolabovala doprava, protože rodiče mají pocit, že ujít kilometr do školy je nad síly jejich bobánka. Děti měly doma společné pokoje, vlastní pokojíček byl luxus. U moře v létě byla tak polovina dětí, možná ani to ne a rozhodně ne každý rok.

Kdybych měla dnešními měřítky toho co je považováno za "normální", tak jsme byli naprostí "loseři" a divím se, že tak jsme tak příšerné dětství mohli přežít ve zdraví. Nejen, že jsme všichni přežili, ale kupodivu jsem neměla nikdy pocit, že se máme špatně, když nejezdíme každý rok k moři.

Proč takový elaborát? Protože se snažím na příkladech z nedávné minulosti říct, že za frustraci a POCIT nedostatku si můžeme do velké míry sami, svými často naivními představami o tom, co všechno je normální a co všechno "musíme" mít. A je těžké tomu odolat, když se to na nás valí ze všech stran, sociálních sítí a třeba i diskuzí. Viz. vedlejší debata o tom, jestli investovat do rekonstrukce kvůli dětem a že pokojík 9m2 je kamrlík. Taková rekonstrukce může být záležitost řádově ve statisících. Záleží na rozsahu samozřejmně. Vím, o čem mluvím.
Já osobně nemám pocit nedostatku, nepovažuju se za chudou i když průměrnou mzdu nemám. Asi možná proto, že nepovažuju za základní standard jezdit každý rok k moři.

Na druhou stranu, skutečně chudých lidí přibývá, to je fakt. Rozhodně to ale podle mě není polovina národa. Chudých lidí, takových, kteří skutečně nemají na to, zaplatit dětem školní výlet, či tramvajenku. Tím jsem se dostala zase na začátek. Na nejrůznější výlety se jezdí průběžně celý rok, pořád jsou nějaké akce, pořád z nás škola tahá peníze. Živit dneska děti je daleko nákladnější než dřív. Ale zase: opravdu je nutné všechno mít? Proč dneska nestačí jeden kroužek, proč "musí" mít dítě tři? Proč se "musí" každý rok na dovolenou k moří, proč "musí" mít šestileté děti chytré telefony? Protože by byly "loseři" a "socky"?


Tak se dostáváme do bludného kruhu neustálého se honění za penězi, abychom stíhali ufinancovat stále se zvedající normy toho, co je považováno za "normální". Začarovaný kruh.