Podstata celýho mýho příspěvku je o něčem trochu jiném. Vytáhla sis z toho ty nejmíň podstatné informace.
Celá podstata je o tom, že si neustále sami zvedáme úroveň toho, co má být normální, chceme všechno a hned a pak jsme frustrovaní z toho, že to tak není. Že ještě před 20 lety se nepovažoval za chudého člověk, který nemá na to platit dítěti 3 kroužky, ale jen jeden, nebylo normální pořádat pro děti na základních školách poznávací zájezdy do Anglie, protože půlka (možná i víc) dětí by tam prostě z finančních důvodů nejela ani tenkrát.
A fakt jsem nežila nikde v ghettu s rodiči na dávkách. Jednu dobu jsme jako rodina byli spíš lepší průměr. A přesto nám rodiče rozhodně neplatili všechno, co bychom si vymysleli.
Fakt je, že náklady na děti jsou někdy šílené, opravdu by mě zajímalo, kdy a kde se vzala představa, že každé dítě "musí" mít nejméně dva kroužky, vlastní pokoj, celé prázdniny akční program na táborech, dovolenou u moře, odvoz autem až ke škole. Protože z tohoto pohledu jsme asi taky chudí, protože na tohle všechno nemáme ani s jedním dítětem. Přesto nemám pocit, že bychom byli chudí, spíš mám pocit, že jsme nuceni vrážet čím dál víc peněz do stále se vzdalující laťky toho, co má být "normální".