VYrůstala jsem v permanentním strachu z války a cvičení to ještě zhoršovala. Uvědomila jsem si politickou situaci asi v šesti letech, kdy jsem uměla dobře číst a četla noviny, něco říkal učitel, pak jsem si nechala ukázat na mapě, jak jsou USA velký, to mě dorazilo. A pak taky v osmi letech, to bylo 35. výročí svržení pumy na Hirošimu, tak vyšla ve 100+1 velká příloha, vzpomínky přeživších - hibakuši. Bylo to strašné, přečetla jsem to za deštivého dne jedním dechem a pak se mi vůbec nechtělo žít. Cíleně jsem pak vypínala rádio a nedívala se na zprávy, ale nepomáhalo to.
V roce 1985 nebo 86 byla ta schůzka v Rejkjavíku, to se mi fakt ulevilo.
Pak jsem si jeden čas říkala, že to byla asi přehnaná úzkost.
Asi loni jsem viděla mapy, kde byly cíle severoatlantických raket. Jedna z nich mířila přímo na naše malé městečko - protože tam sídlila významná ženijní posádka.