Val, já si všímám, i kolem naší rodiny, že často děti jdou jakoby ve stopách svých rodičů...i když jakoby v jiných kulisách, takže na první pohled to nemusí být patrné...
Vzory, naučené reakce, dispozice...anebo snaha to udělat úplně jinak, která často sklouzne k tomu podobnému.
Třeba rodinné "prokletí" v podobě nejistoty, ženy, co neumí říct ne, obětování, neschopnosti konat v určitém směru, závislosti na...atd...často se to tam táhne napříč rodem jako červená nitka.

Pravda je ta, že každý žijeme a žili jsme nejlíp, jak jsme uměli. Pocity viny nejsou úplně na místě, zvlášť pokud člověk nedělal určité věci schválně za účelem poškodit.
Jako odpustit sama sobě je pro někoho fuška...a odpustit si domnělé viny ještě větší. Bych o tom mohla vyprávět...