Kat,
je to i smutné, i složité, i k poblití.
Souhlasím s většinou zde napsaných názorů.
Jeden postřeh, který si všímám dlouho, ráda bych se pletla -
- soudkyni to nezajímalo, jak to? jak se stane, že ani u soudu mě neslyší? nevnímaj?
/u jiných příběhů zas, policajti na to dlabali, ospod se na to vytento, psychiatr to práskal manželovi...a pod./

Můj dojem je, že když u soudu řeknu o týrání a připadám si, že mě neslyšeli, je něco špatně. To je ten bod, od kterého začnu vycházet. A řešit.
Ne že se bezmocně nechám odbýt, bezmocně plakat.