Už jsem v babičkovském věku, ale syn má ve 20 letech ještě na rodičovství čas.

Takže k minulosti, co se babiček a dědy týče, očekávání jsem asi neměla. Věděla jsem, že se o dítě musí postarat hlavně rodiče. Ale taky jsem věděla, že když bude potřeba, babičky a děda pomůžou. To se stalo. Nezapojovala jsem je pravidelně do vyzvedávání a jestli syn u prarodičů přespával si nevybavuju, možná jednou nebo dvakrát u tchýně.

Prarodiče kupovali dárky k narozeninám a Vánocům, jinak maximálně nějaké drobnosti. Kritizovat dárky mě nikdy nani nenapadlo, pokud se moc netrefili, nekomentovala jsem. Stávalo to výjimečně, často se radili, co koupit.

Když jsme měli dítě, už jsme finanční podporu od rodičů dávno nepořebovali. S tím taky souvisí, že my jsme nebyli nejmladší rodiče a prarodiče už měli svůj věk. No, tchána syn nepoznal vůbec, tchyně zemřela, když mu bylo asi 7. Už nežije ani moje matka.


Co je hlavní, když bylo potřeba, dítě někdo z prarodičů pohlídal. Nebylo to často, ale pomohlo to. Za to jsem vděčná.

A jaká budu babička? Myslím, že když bude potřeba, ráda pomůžu. Blízcí si mají pomáhat. Ale i to má své hranice.