Insolvence 30.5. zaplacená, toť jedna dobrá zpráva.

Teď to horší, v sobotu o Velikonoce zemřel taťka. Bylo to nečekané, rychlé a snad bezbolestné. Asi tři týdny před tím (bohužel v pátek odpoledne) mamce zase zkolaboval a rychlá ho odvezla na nuerologii. Tam zjistili kritický nedostatek draslíku a začali ho léčit. Dostal cévku, udělali z něj ležáka a až do pondělka s ním nic nedělali, jen kapačky draslíku. V úterý si ho teprve pořádně všiml první lékař a víc ho proklepl. Tak se našla i infekce v močových cestách nebo ledvinách. Na neurologii to bylo dost blbý, sestry byly nepříjemný, dost na otce hudraly že je pomalý, utrhovaly se na něj až i já jsem si stěžovala na jejich chování lékaři. A že si nechám líbit dost. Vyústilo to v to, že taťku přeložili na LDN, kde byly pro změnu sestřičky i lékaři naprosto úžasný, celkově i to prostředí bylo velmi příjemné, pokoj jak doma. Já za taťkou jezdila každý den, ještě ve středu poznal mě i dceru. Ve čtvrtek už přestal mluvit, jen se díval, v podstatě jen pospával, na chvilku se probral, podíval se na mě a zase usnul. Sestřička mě slušně a citlivě navrhla, abychom si odvezli taťkovi věci, protézu, berle... nechali mě u něj až do noci... Pustili nás k němu i v pátek dopoledne, to jsme si s mamkou odvezli vše, mimo vyloženě osobních věcí... Já u něj byla ještě v pátek do noci... To už jen pospával, občas pootevřel oči, ale jak když se dívá přes mě... A v sobotu ráno mi mamka volala, že nad ránem zemřel...
Pitva nebyla. A mně teď začíná vrtat hlavou, co se tak najednou stalo, že to šlo tak rychle... jestli ten draslík už byl tak kriticky nízký, že se to nepovedlo zvrátit? Nebo ten zánět ledvin? Protože ATB měl nasazená, v jednu chvíli se maličko zlepšil a najednou konec.

Naštěstí chodím do stacionáře, tak jsem to mohla probrat s terapeutkou, to mi hodně pomohlo připravit se na pohřeb a dokonce jsem sama osobně zvládla vyzvednout urnu s popelem. Hodně mi táta chybí, byl takovým usmiřitelem mezi mnou a mamkou. Ségra se ustřihla uplně, když nezavolám, neozve se. Dost často mě zničehonic přepadne smutek a rozbrečím se.

Jeden z kocourů se v noci promenádoval po balkoně tak nešťastně, že "vystoupil" až na trávu pod barákem, Naštěstí, trubka jeden, to přežil ve zdraví a zalezl si na parapet sklepního okýnka vedle vchodu, kde ho přítel našel...

Stacionář - mám za sebou "první trimestr", celkem je na 9 měsíců. Je to náročné, každý den se hrabat v bolístkách a traumatech. Jenže dokud se to všechno nezpracuje, bude to pořád dokola... Takže se s tím peru, babrám se v tom, hraboším a snažím se naučit nedělat pořád stejné chyby dokola. Jde to ztuha, ale první vlaštovky zde jsou. A vřele doporučuji všem, kdo se potýká s nějakými psychickými problémy a nepomáhá mu občasné individuální pohovory s terapeutem. Těch 9 měsíců stojí za to. I kdybych se už neměla kam vrátit do práce.