Petro, uklidni se.
Lehce se to řekne, ale je to první věc, co je te´d třeba udělat.
Zastav se, podívej se na svou mysl, jak sama od sebe jede a co všechno ti předkládá k řešení a....začni zhluboka dýchat.
Zastav se v tom šíleném kolotoči, kde jste teď spolu s dcerou...

Nemusíš jednat teď hned, není nebezpečí z prodlení.
Kdybys měla třeba dceru s vážným úrazem, encefalitidou a podobně, možná by bylo na místě se te´d hned stresovat.

Ale tady se neděje nic...nic víc, než se dělo před týdnem, před měsícem.
Konečně se to začalo hýbat...a zkus dát důvěru tomu, že se to bude hýbat pro dobro vás. Kdyby byl na tomhle místě člověk věřící, hluboce věřící, asi by šel a "odevzdal" už v téhle chvíli vše k tomu, aby se mohlo dít k dobru věci.

Tím, že člověk tak strašně moc drží věc a okolnost ve svých pěstech, tím míň umožňuje tomu kolem, aby se "to" dělo.

Pokud máš někoho, kdo ti předepíše Diazepam nebo Neurol něco podobného na okamžité uklidnění, udělej to, bude to k dobru věci.
A nech to dít se, s důvěrou.

Vidět jako dcera vystresovanou mámu z mého problému mi určitě několikanásobně přitíží...a budu ještě víc stažená a budu mít ještě víc strach.
Zvlášť pokud moje psychika bude mít možná velký podíl na mých fyzických stavech.

Já když už nevím, co v té dané chvíli udělat, zkusím se zastavit a pomodlit se...nějak...poprosit "andělíčka strážníčka" o dohled, péči, řešení...možná je to legrační, ale - pomáhá to...a leckdy i řeší. Je to v uvolnění se...v postoupení těch problémů "dál".
V té chvíli se pak mohou dít "zázraky", skoro zázračná řešení a východiska.

Držím palce...osobně si myslím, že v tom psychika hraje velkou roli. U vás obou