Rodiče mého manžela někdy před 20 lety zrušili pietní rodinná místa, jsou nevěřící a jsou pro rozptyl. V našem společném neštěstí se ztěžka účastnili pohřbu a dali najevo, že dál nemají potřebu osud popela sledovat.

Já s nimi udržuji kontakt. Maminka o manželovi- svém synovi ráda mluvívá, teď už je podobně jako já (i když bolest matky je asi daleko hroznější) ve fázi smíření a i hezkých vzpomínek. Jednou jsem jí v takové důvěrné chvilce prozradila, že existuje hrob. Půl roku se nic nedělo a teď mi napsala, že by tam chtěli s tátou jít.

Musím říct, že na mě jdou mrákoty, to fakt nechceš (táhnout starce do kopce k hrobu jejich syna) Přemýšlím, jak to rozředit, jak to vůbec udělat..a vydržet..(mám je moc ráda)