Asi si budete myslet, že jsem blbá nebo praštěná. Měla jsem teď velmi náročné pracovní období a dnes mi konečně začíná zasloužené volno. Těšila jsem se na to šíleně moc. První týden musím uklízet a vzít do ruky každý šuplík a každou skříňku a prostě vyhodit nasyslené zbytečnosti apod., a k tomu stihnout oběd s kamarádkou, impresionisty v Praze a manželovi jsem slíbila, že s ním půjdu na golf. Příští týden chci na 3 dny sama na výlet a fakt jsem se na tohle těšila hrozně dlouho. Pak nás ještě čeká dovolená s rodinou a v druhé půlce srpna už zase budu učit a pojedu jako fretka až do dalšího června.

Včera jsem odvezla děti na tábor. Klasický ve stanech, v lese … a dcera tak zoufale plakala a držela se mě jako klíště a já nejsem schopná ničeho. Pořád na to musím myslet. Má u sebe telefon a ví, že když to nepůjde vydržet, sednu okamžitě do auta a pojedu pro ní. Ale ten pocit, jak se mě nechce pustit a já ji tam prostě nechala a odjela … v noci jsem nemohla spát, pořád to mám před sebou a cítím se šíleně. Ani na ten výlet se mi už nechce. Vlastně nic se mi nechce. Jen odjet za ní a odvézt si ji zpátky domů. Je tam i se synem, ale je pravda, že tam kromě něho nikoho nezná. Já se asi zblázním sama ze sebe.