Já si obecně myslím, že člověk by neměl jiným dospělým lidem mluvit do života, není-li tázán a pokud ho samotného jejich počínání neohrožuje nebo neotravuje.

Jistě i z tohoto existují výjimky (pokud se mi padesátiletá kolegyně svěří, že v Tunisu potkala lásku svého života, že Abdulovi je pětadvacet a budou se brát, tak by mi asi svědomí nedalo, abych ji neupozornila na "fenomén Habíbák"), a obecně u blízkých lidí by člověk asi minimálně upozornil, kdyby měl pocit, že jim hrozí průšvih, ale i to by měl dělat s respektem a vědomím toho, že následky si koneckonců ponesou oni a ne on.

Situaci, kdy cizí člověk bez vyzvání komentuje třeba, že by někdo měl vzít děti k moři nebo jim neměl dávat sladké limonády, po pravdě řečeno moc nechápu - co ho k tomu vede, má pocit, že jen on má patent na rozum?