Tak se taky přidám. Ať máš, Termix, 500 a více
Jsem ráda, že jsem počkala. Protože jsem ti chtěla napsat, že je normální jak se cítíš, když tvé dítě tak usedavě plakalo při odjezdu na tábor. Pak jsem ti chtěla napsat, že to normální není, když tak usedavě pláče dítě dvanáctileté. Že na něj zbytečně přenášíš své úzkosti a vedeš ho k nesamostatnosti. Potom jsem chtěla napsat, že to asi za určitých okolností (které však neznáme) normální bude. Mezitím jsi to vyřešila a poskytla své dceři i sama sobě útěchu, podporu a dobré řešení. Ukázalo se, že jste obě šikovné, milující a samostatné holky.
Tak jsem ráda, že jsem neměla hloupé a zbytečné řeči a divné rady. Že jsem nesoudila něco, o čem toho moc nevím. Občas to dělám. Tak jako my všichni.
Přemýšlela jsem taky o letních táborech. Proč někdy přinášejí tolik utrpení. Dětem i jejich matkám. Letní tábor je něco jako iniciace - zasvěcení do dospělosti, do života, vzájemného odpoutání. To někdy bolí. I bez tetování nebo obřízky.
Takže tvé dceři přeji, aby si to na táboře parádně užila a měla hezké vzpomínky.
Tobě přeji klid v duši a ať si hezky a intenzivně užiješ zasloužené volno.